Samota. Slovo, které mnohdy vzbuzuje pocity prázdnoty, smutku nebo osamělosti. I já ji kdysi vnímala podobně – jako něco, čemu se raději vyhnout. Alespoň dokud jsem nezačala měnit přístup k sobě samé. Byla jsem obklopená rodinou, partnerem, přáteli, hudbou, technologiemi… A přesto jsem někdy pociťovala osamělost. Skutečně sama jsem ale nikdy vědomě nebyla – až do chvíle, kdy jsem začala žít a cestovat na vlastní pěst. I přes nejistoty a strachy, jsem si postupně začala uvědomovat, jak důležitá samota pro mě je a jakou sílu mi může přinést.
Co znamená a přináší dobrovolná samota
Samota má mnoho podob – může to být fyzická nepřítomnost lidí, nebo naopak uprostřed davu. V přírodě, daleko od civilizace, jindy v ruchu velkoměsta. Ale ať jste kdekoliv, skutečná samota znamená být sám se svými myšlenkami a emocemi, aniž byste se je snažili přehlušit okolím.
Dobrovolná samota je o naslouchání sobě. Přemýšlení nad tím, co vás těší, co vás trápí, co skutečně chcete. Je to přijetí samoty jako přirozené součásti života. Být sám neznamená být izolovaný nebo nechtěný. Samota není nepřítel. Naopak – je to prostor pro růst, svobodu a sebepoznání. V takových chvílích se rozhodujete podle svých vlastních přání, bez nutnosti přizpůsobovat se někomu jinému.
Může vás naučit odvaze, pomoci čelit strachům a najít vnitřní rovnováhu. Když si umíte užít čas sami se sebou, stáváte se silnějšími, atraktivnější a klidnějšími, což paradoxně přitahuje druhé. Dobrovolná samota je vědomé rozhodnutí naslouchat svým myšlenkám a být s nimi v souladu. Je to svoboda být sama sebou – bez masek, které si často, i nevědomě, nasazujeme ve společnosti.
I když se jí někdy bojíme, může nás samota obohatit víc, než si dokážeme představit. Ukazuje nám, že být sám je stejně hodnotné jako být s ostatními. Je to prostor k sebepoznání, odvaze a síle, kterou v sobě máme. A právě to je důvod, proč bych každému ze srdce přála, aby si našel být sám – na cestách i v běžném životě.
Na mé vlastní cestě k ní jsem se musela vyrovnat se strachy, nejistotami a vrátit se do zablokovaných vzpomínek. Ačkoliv to nebylo snadné, právě tato cesta mě naučila nejvíce…
Od vztahu k vlastní svobodě
Zlom nastal na konci sedmiletého vztahu – rozhodnutí, které mě vedlo k novému začátku nejen ve vztazích, ale i v přístupu k životu. Poprvé jsem začala žít sama. Bylo to vzrušující svou svobodou, ale zároveň děsivé svou neznámostí. Pocházím z početné rodiny, kde byl vždy někdo nablízku. Po střední škole jsem bydlela s partnerem, takže jsem nikdy nezažila, co znamená žít sama.
Během vztahu jsem se neodvážila vyrazit na delší cestu bez partnera. Nebylo to o tom, že by mi něco zakazoval – spíš jsem si sama v hlavě nastavila, že bez něj nemůžu, nebo že bych tím mohla vztah ohrozit. Jako žena jsem od dětství slýchala, že nebezpečí číhá za každým rohem, i že mít hodného partnera je dar, který musím hýčkat. Hluboko uvnitř jsem nesouhlasila, ale hlava se nechala ovlivnit. Trvalo mi tedy nějaký čas, než jsem tyto zakořeněné strachy a nejistoty odbourala.
Po bouřlivém porozchodovém období jsem začala objevovat, co mě skutečně naplňuje. Lákalo mě poznávat své pravé já. I přes počáteční nejistoty mě moje sílící já přesvědčovalo o správnosti našeho odloučení. Tahle doba mi ukázala, že je v pořádku dělat věci podle svého, myslet v první osobě a milovat své já.
Cesta za odvahou a klidem
Sólo cestování nebylo zpočátku vědomým rozhodnutím. Spíš nutností. Už jsem nechtěla čekat na ostatní. Časté rušení plánů na poslední chvíli nebo odlišné představy o trávení času byly demotivující. Organizované výlety mi i dnes nahání husí kůži. Okolnosti mě přiměly vyrazit na vlastní pěst. Ale než k tomu došlo, musela jsem se nejdříve ujistit sama v sobě.
Každý malý krok – od krátkých výletů s přáteli po českých horách až po první samostatné vícedenní cesty – mě posiloval. A přestože jsem na začátku byla plná nervozity, každá další cesta mě naplňovala stále větší odvahou a klidem. Poprvé jsem zažívala ticho, které nebylo osamělé – bylo osvobozující. Příroda kolem mě měnila mou perspektivu. Najednou jsem slyšela nejen ptáky a šum potoka, ale i své vlastní myšlenky.
Sólo cestování mi ukázalo paradox: i když cestujete sami, nikdy nejste opravdu osamělí. Nezávislost a odvaha přitahují druhé. Lidé vás oslovují, chtějí sdílet své příběhy a kulturu. To mi ukázalo, že samota není izolace, ale příležitost k propojení. Já byla otevřená světu a svět byl na oplátku otevřený mně.
Dva roky celibátu a malý experiment
Zhruba po půl roce jsem se znovu ocitla ve vztahu. Jako bych přešlapovala na místě a nic z předešlých zkušeností se nenaučila. Začala jsem se pomalu přizpůsobovat a kotvit. Když jsem procitla, uvědomila jsem si, že mi samota vlastně chybí. Ještě jsem nedosáhla, čeho jsem chtěla. Ukončení vztahu bylo bolestivé, ale nezbytné. Po tomto vztahu jsem na rok přerušila partnerské vztahy i sexuální život, abych se plně soustředila na sebe. Tento celibát mě naplnil vnitřní silou. Rok se nakonec protáhl na dva. O tomto období se jednou více rozepíšu samostatně, protože samo o sobě bylo zásadní zkušeností.
Když jsem poprvé zůstala sama, okolí na mě vyvíjelo tlak. „Proč nikoho nemáš?“ „Není ti smutno?“ I přes můj nezájem mi byla domlouvána seznámení. Jako by být nezadaná znamenalo, že jsem neschopná nebo nešťastná. Že člověk musí mít partnera, aby život měl smysl.
Proto jsem se rozhodla, že o mém posledním rozchodu nikomu neřeknu. Udělala jsem z něj „paní Kolombovou“. Nemám ráda lži, a tak když se mě někdo přímo zeptal, odpověděla jsem pravdivě. Jinak jsem nechala lidi v domnění, že jsem stále ve vztahu. A ukázalo se, že to bylo to nejlepší rozhodnutí…
Lekce k zamyšlení pro mé blízké
Během té doby jsem si samotu užívala naplno a bez soucitu či zvýšeného zájmu okolí. Sportovala jsem, vzdělávala se, pracovala na profesní změně, koupila si své první auto z druhé ruky, opravovala i zkrášlovala byt a užívala si jen být doma, renovovala zahradu, navštěvovala společenské akce… Můj život se tolik nelišil od toho, kdy jsem byla zadaná – jen s tím rozdílem, že jsem si teď jasně uvědomovala, že se zcela rozhoduji sama za sebe. A právě to mi dávalo odvahu věřit, že zvládnu všechno.
Postupně jsem začala cestovat i za hranice rodné země. Vyhledávala jsem vyšší hory a prahla po větším dobrodružství. Byla jsem jako divoké štěně vypuštěné z ohrady.
Když po skoro tři čtvrtě roce, během sólo cesty po Kypru, i moje mamka zjistila, že celou tu dobu jsem bez partnera, uvědomila si, stejně jako přátelé, že samota není něco, co by mě dělalo nešťastnou. Naopak – všichni se shodli, že jsem vypadala silnější a spokojenější než kdy dřív. A tak jsem dosáhla toho, že mi rodina i přátelé přestali pokládat rýpavé otázky o tom, jestli už s někým jsem, a dali mi konečně prostor být sama sebou.
Ale byla tohle opravdová samota? Možná to byla jen cesta k ní. Začala jsem vnímat její přínosy a učit se ji přijímat.
Hluboké a bolestné otevření se sebepoznání
Nejsilnější pocit otevření a naplnění jsem prožívala, daleko od civilizace, na dálkových trecích. Jen já, batoh, offline mapa, nekonečná příroda a dlouhá cesta přede mnou. Zpočátku jsem si cestu užívala, jak dny a týdny plynuly, na povrch vyplouvaly myšlenky, před kterými jsem roky utíkala – zdánlivě zapomenuté a hluboko uložené. Na takové cestě není kam utéct. Člověk musí čelit sám sobě, ať chce nebo ne. Vracela jsem se k bolestným událostem svého života, k věcem, které mě zraňovaly. Nešlo to zastavit, musela jsem je znovu a znovu prožít.
Tyto vzpomínky mě dnes už neparalyzují. Naučila jsem se s nimi žít a nechat je plynout, pokud se znovu objeví. Jsou stále nějakou mírou bolestivé, ale dnes už mě neovládá hořkost ani vztek. Dokážu o nich mluvit a čelit jim. Staly se součástí mé cesty – a součástí mě samotné.
Osamělost
I přes různé vzdálenosti a kontinenty nehledě na pustotu přírody či zalidnění, jsem se paradoxně nejvíce osamělá cítila ve své rodné zemi. I přestože rozumím jazyku, kultura mi je známá a miluji nejen její nádherná místa, ale i lidé, kteří jsou nebo byli součástí mého života. Často jsem měla pocit, že i když jsou fyzicky nadosah, myšlenkami bloudí někde jinde. Neustálý shon, nedostatek času a nepochopení pro mé životní hodnoty mi často připadal jako neviditelná zeď mezi námi.
Dnes už ale chápu, co to znamená být sama, a naučila jsem se, že osamění nemusí být nepřítel. Když se objeví, vím, jak ho proměnit ve chvíle klidu a spojení se sebou. Díky tomu už osamělost nevnímám jako něco, co mě svazuje, ale jako příležitost.
Odepření samoty
V době, kdy jsem už naplno cestovala mimo Evropu, jsem s otevřenou náručí vítala lidi z odlišných kultur. Během mé cesty Kambodžou jsem však často zažívala chvíle, kdy mi samota byla odepřena. Toužila jsem jen klidně sedět u pobřeží řek či moře, rozjímat, vychutnávat si šťavnaté exotické ovoce a být se svými myšlenkami. Místo toho mě pokaždé vyrušil nějaký muž.
Přisedl si a začal se se mnou seznamovat, přestože jsem opakovaně, slušně a rázně dávala najevo, že chci být sama. Mé přání však ignoroval. Jejich skrytý záměr mě odrazoval a narušoval mé hledání klidu. Ráda jsem se bavila s upřímně zvědavými místními, ale tohle nebylo nevinné.
Samota, po které jsem tolik toužila, mi zůstávala nedosažitelná. Cítila jsem frustraci, smutek a paradoxní osamění. Připadala jsem si jako dítě, kterému odepřeli jeho milovanou hračku – ticho a svobodu být sama se sebou.
Právě v těchto kontrastech jsem nejhlouběji pochopila, jak zásadní a vzácná pro mě samota je…
Samota v harmonii v partnerském vztahu
Nyní, když se podívám zpět, vidím, že skutečná samota není o fyzickém odloučení od ostatních, ale o schopnosti být v harmonii sám se sebou.
Dnes jsem ve vztahu, který dává prostor pro obě strany – pro společný růst a sdílení, ale zároveň umožňuje zachovat si svůj vlastní prostor a svobodu. Naučila jsem se, že je v pořádku když jsme každý na druhém konci světa. Již nemám vyčítavé pocity sobeckosti ovlivněné lidmi, kteří mají odlišný přístup k životu.
Dáváme si prostor, abychom mohli hýčkat své vlastní „já“. Jsme „my“, ale nezapomínám na své „já“ – a chci, aby i on měl tu svobodu být sám se sebou.
Dnes, když si dopřeji chvíle samoty, cítím hlubokou vděčnost za to, co mi přináší, a uvědomuji si, že bez své předchozí cesty samotářství bych nikdy nedokázala vytvořit takový vztah. Být sama se sebou mě naučilo, že nezávislost není o samotě ve fyzickém smyslu, ale o schopnosti milovat a chápat sebe. To je síla, která mě naplňuje, když sdílím svůj život s někým jiným.
Samota tedy není jen o tom být o samotě. Je to umění žít v souladu se sebou, a to je něco, co vám žádný vztah ani jiná osoba nemůže dát. To musíme najít sami v sobě. A až to objevíme, jsme připraveni sdílet svůj život s někým dalším, aniž bychom se báli, že ztratíme sami sebe.
„Kdy Ty jsi naposledy zažil/a vědomou samotu?“