Sedím u otevřeného okna, přede mnou se rozprostírá pohled na krásy Nového Zélandu – zemi, kterou jsem kdysi znala jen z dokumentů a která byla mým velkým snem. Možná je to klišé – kapradinové hory se tyčí ke slunné obloze, pod nimiž se poklidně pohupuje nekonečné namodralé jezero. Ticho rozbíjí pouze zpěv různorodých ptáků a šepot svěžího vánku – ale je to jedno z těch klišé, která nikdy neomrzí. Tento pohled, mi vždy přináší klid, a přesto uvnitř cítím zvláštní paradox.
Místo abych skákala po horách a užívala si každý okamžik, trávím většinu času rukama v hlíně, poslouchám audioknihy a přemýšlím, co dál.
Možná blížící se konec roku ve mně probouzí nostalgii a nutkání rekapitulovat. Ještě před třemi lety bych nevěřila, že jednoho dne budu žít svůj dětský sen – procestovat svět jen s batohem, dobrovolničit a žít přítomností. Nepocházím z bohaté ani vlivné rodiny, nebyla jsem vedena za ručičku a nic v mém životě nepřišlo samo. Všeho jsem postupně dosáhla vlastní pílí a tvrdohlavostí.
Přesto vím, že tento vývoj není jen mým dílem. Formovali mě lidé, kteří mě životem provázeli – ať už svou láskou, podporou nebo náročnými překážkami a kritikou. Právě jejich vliv mě posouval dál a stal se nedílnou součástí mé cesty. Bez nich bych nebyla tam, kde jsem dnes, a nezískala bych lekce, které mě naučily růst.
A přesto teď, po letech plnění snů a dobrodružství, cítím zvláštní únavu i hluboké naplnění. Asi je čas na další kapitolu.
Od perfekcionismu k akci
Dlouho jsem přemýšlela, zda se vůbec vrátit do online světa a začít budovat tento web. V jistém smyslu tohle dlužím především své rodině a přátelům. A o čem vlastně chci psát? Možná i vy znáte ten pocit – čekáte na „správný“ okamžik, na dokonalost, na to, až bude vše perfektně promyšlené a připravené. Ale pravda je, že čekat na dokonalost znamená stát na místě. Proto jsem si řekla, tak jako před lety: Teď, nebo nikdy.
Věřím, že psaní mi pomůže utřídit myšlenky, sdílet zkušenosti a možná inspirovat i vás, kteří o změně teprve přemýšlíte.
Z přeplněného života ke třem krabicím a batohem
Tato kapitola začala v bytě plném věcí – hobby vybavení, oblečení, kosmetiky, úžasných projektů a povinností. Můj diář byl napěchovaný na měsíce dopředu. Milovala jsem svůj život – rodinu, přátele, přítele, čičáka, útulný domov i kariéru. Měla jsem vše, co by mělo symbolizovat štěstí a úspěch, a přesto jsem cítila prázdnotu a úzkost. Můj život byl plný, ale ne naplněný.
Nešlo mi o útěk, ale o hledání něčeho skutečnějšího. Krok za krokem jsem se začala osvobozovat od všeho, co mě svazovalo. A když jsem zůstala jen se třemi krabicemi a batohem na zádech, začal můj nový život.
Co mi cestování vzalo a dalo
Zažila jsem kouzelné chvíle, ale také těžké okamžiky. Jedním z posledních byla noc, kdy mě v Jižní Americe přepadlo třináct mužů s mačetami. Tu noc, jsem nepřišla jen o batoh, který mi poslední roky byl kamarádem a domovem, ale především o vnitřní pocit bezpečí a dětskou zvídavost, která mě poháněla vpřed.
Každá vteřina tehdy byla nekonečná. Sama, bosá, uprostřed hluboké noci v cizí zemi, obklopená nebezpečím, čekající na nejhorší. Trvalo mi měsíce, než jsem znovu našla odvahu. Vím, že každý krok – dobrý i špatný – má svůj význam. A to je možná i poselství, které bych chtěla tímto blogem předat vám: Život není o perfektním plánu, ale o odvaze jít za tím, co cítíte.
Co dál?
Ještě nějakou chvíli zůstávám na Novém Zélandu, pracuji, odpočívám a přemýšlím, kde se momentálně nacházím a jakým směrem mě to táhne. Možná další dobrodružství, možná chvíle klidu. Přestože konkrétní směr nemám, vím, že každý další krok mě posune na další rozcestí.
Tento blog je mým průvodcem na této cestě, stejně jako kdysi batoh, který jsem si zabalila poprvé. S batohem jsem cítila svobodu a nezávislost, blog mi teď dává možnost sdílet tu cestu dál – s vámi.
Děkuji, že jste tady a čtete mé první kroky. Budu s vámi sdílet své příběhy, zážitky, myšlenky, a možná najdeme inspiraci společně…
„Jaké jsou ty Tvé dětské sny a touhy?“